Pavel Josef Šafařík

Pavel Josef Šafařík byl historik a jazykovědec, významný představitel slavistiky, básník.

Narodil se jako syn evangelického faráře v Kobeliarově na východním Slovensku a své první vzdělání získal u svého otce. V roce 1805 odešel na gymnázium do Rožňavy a později do Dobšiné.

Už za studií na německém evangelickém lyceu v Kežmaroku psal P. J. Šafařík básně v duchu jungmannovské generace. Již v roce 1814 vydal knížku básní Tatranská múza s lýrou slovanskou. O rok později odešel Šafařík na teologická studia do Jeny. Věnoval se však nejvíce jazykozpytu, dějepisu, filozofii a estetice. Po dvou letech se vrátil do Bratislavy, kde se stal vychovatelem v šlechtické rodině, s níž pobýval i v Pešti. V Bratislavě také začalo přátelství P. J. Šafaříka s Františkem Palackým, tehdy rovněž vychovatelem. Prvním výsledkem jejich spolupráce byl spis z roku 1818 Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie.

Na podzim roku 1819 nastoupil Šafařík místo profesora na pravoslavném gymnáziu v Novém Sadu, později se stal jeho ředitelem. V roce 1825 byl pro své náboženské přesvědčení propuštěn, čímž mu byla téměř znemožněna existence. V roce 1833 byly získány ze soukromé sbírky pořádané Františkem Palackým prostředky, aby se mohl odstěhovat s rodinou do Prahy a začít vědeckou práci. Existenční zajištění našel jako redaktor Světozoru a v letech 1837 - 47 v nevděčném úřadu cenzora beletrie. Přitom byl v letech 1838 - 43 redaktorem časopisu Českého muzea a zároveň kustodem v Univerzitní knihovně. V roce 1848 se Šafařík stal spolu s Františkem Palackým předsedou Slovanského sjezdu a stoupencem austroslavistického programu. V 50. letech se věnoval převážně své vědecké práci. Byl ve styku se všemi tehdejšími evropskými slavisty a historiky Slovanstva. V mnohých otázkách byl uznávanou autoritou.

Kolikrát se však sešel s Františkem Palackým právě U Pinkasů už dnes nikdo nespočítá.